Celý právní spor odstartovala žádost cizince, který na území České republiky původně pobýval za účelem vysokoškolského studia v Brně. Poté, co byl ze studia vyloučen pro neplnění studijních povinností, podal žádost o změnu účelu pobytu na kategorii „ostatní“. Nově deklarovaným důvodem setrvání na území byla účast na ročním kurzu anglického jazyka u soukromé jazykové školy v rozsahu dvaceti vyučovacích hodin týdně. Ministerstvo vnitra i odvolací Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců žádost zamítly. Správní orgány dospěly k závěru, že výuka angličtiny nepředstavuje účel odůvodňující dlouhodobý pobyt v Česku, neboť nejde o aktivitu spjatou s českým prostředím a cizinec ji může absolvovat kdekoliv na světě – typicky s daleko lepším přínosem v anglofonních zemích.
Konflikt výkladů uvnitř Nejvyššího správního soudu
Následný přezkum vyvolal rozkol přímo uvnitř Nejvyššího správního soudu. Krajský soud v Brně i předkládající druhý senát NSS se totiž postavily na stranu žadatele s argumentem, že ze zákona neplyne požadavek na unikátní či těsnou vazbu k českému území a postačí, že výuka fakticky probíhá v Česku. Tento uvolněný výklad však přímo narážel na dřívější judikaturu sedmého a devátého senátu, které v obdobných kauzách žadatelů z Ukrajiny a Běloruska potvrdily zamítavá rozhodnutí ministerstva.
Rozšířený senát rozpor definitivně vyřešil ve prospěch přísnější interpretace. Zdůraznil, že možnost regulovat vstup a pobyt cizinců je přímým projevem státní suverenity a dlouhodobý pobyt je zásadně nenárokovým institutem.
Klíčovou roli při argumentaci sehrála tradiční právní zásada eiusdem generis (stejného druhu či rodu). Tato interpretační pravidlo stanoví, že v neuzavřených (demonstrativních) výčtech musí výslovně neuvedené položky svým významem a charakterem odpovídat těm, které zákon přímo jmenuje. Zákon o pobytu cizinců detailně upravuje řadu konkrétních účelů – například zaměstnání, akreditované studium či vědecký výzkum, které bez výjimky vyžadují kvalifikovanou a silnou vazbu k území České republiky. Kategorie „ostatní/jiné“ z této logiky nemůže vybočovat a musí vyžadovat obdobně významnou spjatost s ČR, aby nesloužila jako zadní vrátka pro obcházení zákona při nesplnění požadavků pro jinou kategorii.
Kurzy světových jazyků již samy o sobě nestačí
Rozhodnutí má dalekosáhlé praktické dopady pro pobytová řízení, jakož i pro komerční vzdělávací zařízení. Běžné kurzy světových jazyků – na rozdíl od výuky českého jazyka či přípravných kurzů k vysokoškolskému studiu podle § 64 zákona o pobytu cizinců – již nebudou samy o sobě stačit jako podklad pro získání dlouhodobého pobytu.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stanovilo pevný právní základ k zamítání žádostí, jejichž hlavním cílem je pouze formálně překlenout ztrátu původního pobytového oprávnění a prodloužit možnost legálního setrvání na území České republiky. Výjimku mohou tvořit pouze ojedinělé a specifické činnosti vykazující kvalifikovanou vazbu k tuzemsku.
Pro samotné žadatele ze třetích zemí přináší verdikt zásadní změnu strategického uvažování. Formální přihlášení na libovolný kurz světového jazyka či jinou obdobnou aktivitu již nelze využít jako záchrannou síť v případě ztráty původního pobytového oprávnění. Pokud žadatel zvolí kategorii „ostatní“, musí v žádosti jednoznačně doložit, v čem spočívá propojení konkrétního účelu s Českou republikou.
Rozhodnutí zásadním způsobem dopadá také na komerční jazykové školy a vzdělávací agentury. Ty již nemohou cizincům nabízet zprostředkování kurzů angličtiny či jiných cizích jazyků jako spolehlivý garant získání nebo prodloužení dlouhodobého pobytu v Česku.